JE POVAHA BRIARDA PROBLÉMEM?

Autor: -sb- (), Téma: VÝCHOVA
Vydáno dne 08. 09. 2017 (2286 přečtení)






 

Chceme-li přijít na jádro tohoto problému, je třeba si uvědomit, k čemu byl briard původně chovaný a mimo to vysvětlit si i dědičnost povahy. Briard je "chien du berger"-  tedy pastevecký pes, a proto se od něj vyžadovala nejvyšší pozornost, ostrost a vytrvalost. Aby uhlídal stádo ovcí, koz nebo krav od sousedního pole, a nebo jej vedl po cestě, musel mít patřičnou dávku schopnosti prosadit se, tedy dominance nebo agresivity (agresivita není negativní pojem, patří k důležitým životním funkcím všech šelem psovitých). Agresivitu potřebuje pastevecký pes i na ochranu stáda před nepřáteli. Rovněž se od něj očekávala samostatnost a nedůvěra vůči všem cizím mimo vlastního dvora nebo stáda. Nedůvěra (patří do komplexu bojácnosti), agresivita a pozornost jsou nejdůležitější povahové znaky, se kterými musíme počítat vzhledem k jeho původu, ostatní můžeme opominout s výjimkou jeho příslovečné učenlivosti, kterou nemůžeme podceňovat, protože briard se učí rychle a důkladně – a to nejen věci užitečné a správné.

Základ své povahy dědí briard po rodičích. Což však není tak jednoduché, jako např. dědičnost barvy srsti, kterou ovlivňuje jeden gen. Povahu určuje nespočet genů. Některé znaky povahy bývají ovlivněny jinými, některé se dědí dál zcela neovlivněny. Celý komplex chování psa se skládá z různých znaků povahy a každý znak určuje mnoho genů, takže povahu psa je možné chovatelsky jen těžko ovlivnit.

Oproti tomu se extrémní hodnoty geneticky předsazují. Tedy extrémní bojácnost, případně agresivita je v jednotlivých liniích zjevná ve větší míře - i když extrémní hodnoty nezdědí všichni potomci, je třeba s nimi počítat u většího počtu psů. Extrémy jsou však u briarda nežádoucí- přehnanou agresivitou mohou ovce zranit nebo z přílišného strachu utéct. Strach (nedůvěra) a agresivita (schopnost prosadit se) by měly být u briarda v zdravém poměru, což však geneticky není vždy vyváženě rozdělené.

Jinou otázkou je, co se stane ze zděděné základní povahy psa vlivem okolí, zejména člověka. Povahu dospělého psa ovlivňuje jen asi z 35 % dědičnost, 65 % tvoří okolí, vedení, výchova, anebo zanedbávání, zdivočení. Známý kynolog Urs Ochsenbein poukázal na to, že pes se špatnými vlohami může při správných požadavcích dosáhnout stejnou úroveň jako pes s dobrými vlohami, ale nesprávně vedený.

To jistě platí i pro briarda.

Ne každý briard si přináší původní vlastnosti pasteveckého psa, jestli je však má, dokonce ve velké míře, musí se starat chovatel a majitel, aby je udržel v rozumných mezích. Briard není vhodný jako pes, který vyrůstá jen tak ,,mimochodem“ a ,, jednoduše je tady“. Potřebuje vedení (už u chovatele) a současně výchovu k podřazenosti. Je tedy briard nevhodný jako rodinný pes? Na tuto otázku je možno s určitostí odpovědět záporně, protože většina briardů je milých, poddaných a veselých. Mnozí z nich možná již nejsou typickými briardy, ale mnoho je takových, kteří chtějí občas briardovsky vědět, kdo je hlavou, a to i bez toho, že by kvůli tomu byli horšími rodinnými psy. Při bližším pozorování nás napadne, že žádný není porovnatelný s druhým - ani sourozenci nebo polosourozenci - současně však i to, že ve většině případů chyběla potřebná podřazenost psa. Mnozí chovatelé tento problém znají a berou ho vážně, avšak se mohly vyskytnout konstelace povahy briarda, které byly nad síly každého normálního majitele psa. Ale i mnozí kupující mají nesprávný obrázek o briardovi, dají se zmást jeho „roztomilým“ zevnějškem.

Avšak v briardovi vězí víc, než jen milé přítulné zvířátko! Mnoho zodpovědnosti leží na chovatelích: musí kriticky přezkoumat svůj chovatelský program, a zjistit, kolik agresivních briardů pochází z jejich chovu. Na druhé straně musí zájemce otevřeně informovat a brzy se o nové majitele začít starat. Bohužel, ne všichni chovatelé se dostatečně starají o majitele svých štěňat - minimálně po jeden rok by měli pozorně sledovat vývoj svých štěňat, pozorně proto, neboť majitel sám většinou velmi pozdě pozná problém, který se mohl už dříve projevit. Posuzování povahového testu na bonitacích je správné. Není však všelékem, jde jen o to, aby se vyloučily extrémy. Většina povahových vlastností dospívá po určitou dobu a po tzv. pubertě, např. specifické bázlivosti či agresivita. Při našich zkouškách povahy na bonitaci jsou briardi nejméně 18 měsíců staří, a v tuto dobu již žádný člověk nerozezná, co je zděděné a co získané. Autorka na závěr píše, že sama by byla velmi proti tomu, aby se do chovu pouštěli jen briardi milí, lehce ovladatelní. Briard má zůstat takový, jaký je: původní, samostatný pastevecký pes!

 

Zkrácený překlad ze švýcarského BRIARD BELLETINU č. 23-1/89.

(původní příspěvek převzal i časopis BRIARD – REVUE – NSR, č.12-4/91 a rakouský VFSÖ – Nachrichten č.29/91-3 )

z němčiny pro bulletin Briard klubu ČSSR přeložila Ing. Vigašová, pro potřeby BK ČR ze slovenštiny přeložila A. Kotrčová.